KALENDÁŘ AKCÍ-Turistické informační centrum Hradec Králové

Po delší době bude Muzeum východních Čech v Hradci Králové hostit výstavu žijícího umělce - světoznámé a uznávané výtvarné umělkyně Míly Fürstové.

Nápad uspořádat tuto výstavu byl velmi prozaický. Po dvaceti pěti letech od své první výstavy v Hradci Králové chtěla umělkyně představit svá díla ve městě, kde vyrůstala a snila svůj sen o kariéře výtvarnice. Muzeum východních Čech nabídlo své prostory a Míla tuto nabídku přijala.

 

Výstava s názvem Taj jemnosti aneb návraty domů si klade za cíl seznámit návštěvníka s osobností Míly Fürstové, s její životní cestou, která je neodmyslitelně spjatá s její prací, a tím představit její tvorbu v co nejucelenějším formě. Zastoupena budou díla ze středoškolských let, z dob, kdy studovala v Londýně nebo učila na prestižní škole v Cheltenhamu.

 

Výstava poskytne jedinečnou možnost pozorovat vývoj autorčiny tvorby, experimentování s novými technikami, jako je tisk na sklo či plexisklo, který dílům propůjčuje až éterický nádech zobrazované skutečnosti, nebo prořezávání grafik, vytváření hloubky, a tím i třetího rozměru obrazu. Míla si ráda hraje s barevnými variacemi obrazů, jimiž stupňuje nebo zvýrazňuje daný motiv.

 

Každý umělec reflektuje ve své tvorbě niterné prožitky, dění ve společnosti nebo ve světě. Nejinak je tomu i u Míly, která velmi často používá jednotlivé skutečné prvky, jež různě skládá do větších celků. Drobnými motivy tak vytváří monumentální díla pro grafiku spíše netypická. Míla čerpá inspiraci pro svou tvorbu ze svého života, dětství, mateřství a přírody, proto jsou její práce velmi poetické a osobní.

28/04/24–12/10/25

kurátorka: Petra Příkazská

Vernisáž výstavy: 27/04 v 15:00

Komentovaná prohlídka: 13/06 od 17:30
 

Sběratelství výtvarného umění je jednou z činností, jíž moderní člověk může realizovat sám sebe. Svoje zájmy, záliby a názory na to, co je dobré, kvalitní, smysluplné či krásné propisuje do universa rozrůstající se sbírky. Vytváření sbírky je otevřený a dynamický proces, jehož výsledek není předem znám, neboť spolu s kolekcí se také prohlubují znalosti a zkušenosti sběratele o daném tématu, a tím se postupně proměňuje i její budoucnost.

 

Výstava Jak sbírat umění představí divákovi celoživotní dílo Karla Tutsche (1941–2008), znalce, sběratele a neortodoxního neúnavného podporovatele mladých výtvarníků, jenž po více jak čtvrt století na vlastní náklady provozoval galerii Na bidýlku a svou činností přispíval k propagaci českého umění v zahraničí a naopak.

 

Výstava bude rekonstrukcí Tutschovy cesty od amatérského sběratele drobné grafiky a ex libris po uznávaného znalce a majitele jedné z nevýznamnějších sbírek své doby. Kromě toho jednotlivá umělecká díla, jež se rozhodnutím sběratele ocitla v malém brněnském bytě, dohromady vytváří subjektivní, a tím i neopakovatelnou encyklopedii českého umění od poloviny 60. let 20. století do roku 2008, završenou kapitolou věnovanou berlínské výtvarné scéně raných nultých let, která v té době zažívala svůj největší rozmach a kam se sjížděli začínající umělci z celé Evropy.

 

Sbírka byla zakoupena GMU roku 2021 s podporou KHK a následujícího roku doplněna o soubor originálních kreseb ke katalogům galerie Na bidýlku.

Roku 1890 se oddělením od Kuklen stalo Pražské Předměstí samostatnou politickou a katastrální obcí a začal jeho postupný stavební a hospodářský rozvoj.

 

Již před I. světovou válkou Pražské Předměstí počtem domů i obyvatel výrazně nezaostávalo za vlastním Hradcem Králové a z dřívější malé spíše zemědělské obce se i vnějším vzhledem stávalo město. Rozhodnutí vlády ČSR z 16. října 1924 o povýšení Pražského Předměstí na město tyto skutečnosti jen potvrdilo.

 

Nové město mělo zemědělsko-průmyslový charakter. V severní a střední části se nacházely průmyslové podniky, jižní oblasti, zejména Farářství, měly venkovský ráz. Oblast kolem Nerudovy ulice s vilovou zástavbou nabývala rezidenčního charakteru „lepší čtvrti“. Protože území Pražského Předměstí zahrnovalo i vlakové nádraží, plnilo rovněž úlohu vstupní brány do Salonu republiky, tedy do vlastního Hradce Králové. 

 

Cílem výstavy je připomenout méně známé skutečnosti, sídelní vývoj této části Hradce Králové, ale také významné stavby a průmyslové podniky spjaté s Pražským Předměstím.

Zbyněk Janáček (1957) pochází z Jeseníku, žije a pracuje v Ostravě. V letech 1976–1981 absolvoval Filozofickou fakultu v Olomouci. Působil jako výtvarný redaktor v ostravských nakladatelstvích, v současnosti je dlouholetým pedagogem, děkanem a profesorem Fakulty umění Ostravské univerzity. Za své grafické práce získal řadu cen, včetně ocenění Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka. Věnuje se počítačové grafice, serigrafii a přesahům grafiky směrem k objektu a do prostoru.
 

Daniel Vlček (1978) se narodil ve Strakonicích, žije a pracuje v Praze. Studoval na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v malířském ateliéru Martina Mainera na FaVU VUT v Brně. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliérem malby Vladimíra Skrepla a intermediální školou Veroniky Bromové. Získal stáž na milánské Accademia di Brera. Je spoluzakladatelem pražské Galerie Ferdinanda Baumanna a klubu Berlínskej model. Malíř, hudebník a organizátor kulturního života je členem umělecké skupiny Guma Guar a hudebních skupin Střešovická kramle a ba:zel. V roce 2018/2019 zvukově interpretoval díla Františka Kupky u příležitosti výstav v pařížském Grand Palais a v Národní galerii Praha.

Nová perspektiva

Zbyněk Janáček překračuje limity grafického média směrem k objektu a novým technologiím. Před dvěma lety jsme na výstavě Konsonance mohli ocenit permanentní pohyb světla na metalických foliích nainstalovaných jako environment – prostředí. Aktuálně autor vystavuje dvě série, opticky úchvatné čtvercové digitální tisky „nových perspektiv“ z nedávné doby a spirálovitě roztáčené kruhy z mileniálního období. Do nových perspektiv již nevstupuje pozorující divák svým odrazem, ale má možnost se empaticky rozvlnit skrze antigravitační víry. Jednotlivé UV tisky na plexiskle vrství barevné pixely vystřelující od středu. Centrální část funguje jako kosmická černá díra, hmotné těžiště, úběžník. Rozvolněné transparentní okraje vznikly následkem rotací. Různě průhledné a různě deformované čtverce, z nichž je perspektiva vybudována, připomínají svou povahou akvarelová pole Paula Klea. Na to jsou ovšem příliš exaktní. Člověk se neubrání pocitu, že opustit původní grafický otisk ve prospěch precizní počítačové dokonalosti vyžaduje odvahu. Tisky nevznikly jako elektronicky generovaný obraz, byly cíleně vybudovány autorem v kompjuterovém prostředí grafických aplikací, jež jsou dílem člověka stejně jako tužka, papír nebo rydla. Janáček užívá valéry jedné barvy, rozpětí teplých tónů od žlutých přes oranžové až po červenou, kombinace spektrálních barev, i oba známé barevné modely, CMYK a RGB v malých, geometricky definovatelných překrývajících se ploškách. Protože v eukleidovské geometrii všechno do sebe zapadá, harmonie vyvolávají představu a zážitek krásy. Spodní emocionální bází ale interpretujeme i možnost exploze, imploze, kosmického kolapsu.

Zvuková teritoria

Přístup Daniela Vlčka charakterizuje široké rozpětí od provokativního umění, přes hudbu, zvuk, DJ mixy koláží a citací, až ke geometrii a k zájmu o krajinu ovlivněnou člověkem. Zabývá se archeologií médií, historie a interpretace audio a videozáznamu se otiskují do vlastní technologie malířské techniky. Zkratkou se dostává k propojení práce a technologie, k rozbředlým hranicím mezi lidským a strojovým. Vystavené obrazy pocházejí ze série „Drift Shift“, což bychom volně mohli přeložit jako „unášen změnou“. Vznikly vrstvením ploch a linií. Modulové křivky jsou dané rozměrem pneumatiky automobilu nebo vinylových desek (LP, SP, EP). Pokud objevíme podobnost s dílem klasika Klubu konkretistů Vladislava Mirvalda, je jisté, že jde o poctu, zároveň ale o obrácený postup. Lounský mistr pracoval pomocí dokonale zvládnuté geometrie a deskriptivy, ručně štětcem přidával jednu dokonalou linku za druhou. Daniel Vlček hnán touhou nebýt otrokem perfekce vychází z barevných ploch, v nichž začerstva paralelní linie odebírá speciálním gumovým štětcem. Výsledek připomíná diagramy, schémata, mechanické vlnění prostupující prostor, prismatický rozklad světla, které je vlnou i částicí. Zdrojem metody jsou možná trochu překvapivě přirozené přírodní procesy, cyklické vlny zvukových vibrací. Komorní formáty jsou experimentální, nesou proměnlivou emoci. Monumentální plátna znějí složitými harmoniemi s fluidními disharmonickými akcenty.