KALENDÁŘ AKCÍ-Turistické informační centrum Hradec Králové

Brožurka je určená pro předškoláky, žáky 1. stupně ZŠ, učitele, rodiny s dětmi.

 

Galerie Bořivoje Borovského a výtvarný obor ZUŠ Střezina vás srdečně zvou na výstavu Nekonečno, která představí tvorbu významného královédvorského sochaře Jaroslava Černého (1950–2006).

 

kurátor: Tomáš Kolich | Prostor
 

vernisáž: čtvrtek 20/02/2025 od 18:00
 

Výstava prezentuje tvorbu deseti malířských osobností, které v hlasování návštěvníků na výstavě Hledá se mistrovské dílo (08/10/2023–26/05/2024) skončily na konci, a zároveň jsou dějinami umění dlouhodobě opomíjené. V posledních desetiletích jim nebyla věnována téměř žádná odborná výstava ani monografie: Augustin Němejc (1861–1938), Ferdinand Engelmüller (1867–1924), Karel Boháček (1886–1928), Antonín Pelc (1895–1967), Karel Meisner (1904–1979), Alois Vitík (1910–1972), Jarmila Zábranská-Sychrová (1910–1991), Otta Mizera (1919–1952), Willy Horný (1933–1982), Jaroslav Jeřábek (1936–2022).

 

Výstava hledá odpověď na otázku, proč se některé výtvarné umělkyně a umělci (posmrtně) proslaví, a jestli je pozice v kánonu skutečně jedinou formou uměleckého úspěchu. Každý z vystavených autorů totiž uspěl v určitém ohledu, ať už šlo o získání ocenění a zakázek, pedagogické působení, regionální slávu anebo uživení se vlastní tvorbou. Jejich jména se pouze nedostala do učebnic. Jsou tedy skutečně méně úspěšní než ti umělci a umělkyně, na které se dnes v galeriích stojí fronty, ale přitom za života třeli bídu s nouzí? A je tvorba opomenutých osobností doopravdy méně kvalitní? Nechť návštěvníci posoudí sami.

 

 

 

Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.

kurátor: Pavel Kubesa | Bílá kostka
 

vernisáž: čtvrtek 20/02/2025 od 18:00
 

Výstava Luďka Rathouského a Zbyňka Sekala ze sbírek GMU je mezigeneračním a intermediálním dialogem, zasazeným do tvarosloví formální abstrakce. Podstatnou konotativní roli může v jejich společné prezentaci sehrát právě charakteristická materialita, která supluje chybějící doslovné narativní elementy a zasazuje tak významovou strukturu jejich děl spíše do prožívaného emocionálního napojení nežli do racionálně, jazykově artikulovaných příběhů.

 

V napětí mezi asociativními potenciály jednotlivých materií pak Rathouský se Sekalem odkrývají úvahy směřující k otázkám o smyslu (konání, umělecké práce). Zaměřují pozornost spíše na periferii nežli na mentální či konceptuální centra vztahování se k životnímu prostoru. V Rathouského interpretaci Sekalovy tvorby pak můžeme vysledovat zájem o pouhou „možnost“ coby onen kýžený smysl: jejich dílo je pouhou možností, experimentem, avšak ničím „nutným“.

 

LUDĚK RATHOUSKÝ (* 1975) se narodil v Broumově a vyrůstal v Náchodě a v letech 2010–2023 vedl dramaturgii galerie Luxfer v České Skalici. Řadí se ke střední generaci vizuálních umělců, kteří nastupovali na českou uměleckou scénu v průběhu 90. let 20. století, kdy se inklinace ke konceptuálním tvůrčím postupům a postojům zdála jako jedna z možných uměleckých strategií. Přesto se ale Rathouský svým vztahem k vizualitě a malířskému médiu hlásí spíše k postkonceptuálním principům tvorby.

 

Tvorba ZBYŇKA SEKALA (1923–1998) se zase v jistém smyslu v mnohém vymyká nejen českému, ale i světovému sochařství. U Sekalovy práce se často poukazuje na její kořeny ve středoevropské modernistické tradici, současně se však svými východisky dotýká i principů, které jsou charakteristické pro východní vizuální kultury, především pak pro japonské umění.

 

 

 

Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.

utor textu: Martin Mazanec | Černá kostka
 

vernisáž: čtvrtek 20/02/2025 od 18:00
 

V prostoru Černé kostky zamýšlí autorka představit nedávnou akvizici GMU – velkoformátovou černobílou fotografii na plátně s názvem Konec filmu (2001) a dále video Home Cinema (2006), poskládané z filmových znělek produkčních společností, které odkazují k začátkům mnoha filmů, jež však nikdy nezačnou.

 

Tyto dva mezníky – začátek a konec filmu, instalované v prostoru Černé kostky, Kotzmannová doplní 10–12 monitory menšího formátu, na kterých budou promítány „fotografie“ s motivem různých světelných zdrojů z různých prostředí, „vybrané“ z autorčina archivu. Tyto „animované“ fotografie budou upraveny tak, že zdánlivý statický moment vždy mírně naruší jemný pohyb v obraze. V divákovi to navodí pocit znejistění, napětí mezi statickým a pohyblivým, fotografií a filmem. Celým prostorem se ponese hudba filmových znělek, která se však bude vztahovat jen k závěrečnému monitoru. Práce se světlem a vnímáním času, jako základním prvkem fotografie a filmu, se dlouhodobě prolíná autorčinými uměleckými přístupy, které nenápadně, ale cíleně vytrhují diváka z rutiny každodenního vnímání. „Světlo a tma jsou předpoklady filmové projekce a prostorového uspořádání nejen interiérů kin a galerií, ale i dění v nejbližším okolí těchto budov v městském prostředí. To, co se může dít cestou do kina, anebo naopak cestou z kina, se odehrává v rámci výstavy Statické drama, která zdánlivě poskytne pouze začátky a konce těchto rituálů, spjatých nejen s městským prostředím nebo dějinami kinematografie. Nosným médiem i výchozím elementem je fotografie. Ta se může jevit rozpohybovaná, animovaná, statická anebo vytrácející se,“ doplňuje Martin Mazanec.

 

 

 

ALENA KOTZMANNOVÁ (* 1974) v letech 1992–1998 studovala v Ateliéru fotografie a v Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, později získala doktorát na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (2009–2014). Dvakrát byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce. Ve své tvorbě zkoumá možnosti a podstatu fotografických médií. Vlastní (především černobílé) fotografie často kombinuje s videoprojekcemi nebo nalezenými objekty.

 

 

 

Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.